Proč usínáme u masových vrahů? Temná fascinace true crime očima psychologie

11. 4. 2026 Barbora Kolaříková Články 0
true crimes

Znáte to. Je deset večer, máte za sebou dlouhý den, zachumláte se do peřin s hrnkem čaje a místo toho, abyste si pustili něco na uklidněnou, zapnete mrazivý dokument o sériovém vrahovi. Zní to jako paradox, že? Proč nás, normální a empatické lidi, tolik přitahuje cizí utrpení, krev a ty nejtemnější stránky lidské duše? Nebojte se, nepotřebujete terapii a nejste divní. Psychologie má pro naši morbidní zvědavost docela logické – a překvapivě lidské – vysvětlení.

Obsah článku:

Picture of Barbora Kolaříková

Barbora Kolaříková

studentka VOŠP
podpora NejPřipojení TV

Strach na dálkové ovládání

Začněme tím nejzákladnějším: chemií. Náš mozek prostě miluje vzrušení. Když sledujeme, jak se oběť blíží k temnému sklepu a hudba zlověstně graduje, tělo nám do žil napumpuje adrenalin. Zrychlí se tep, zatajíme dech. Jenže na rozdíl od reálného nebezpečí v temné uličce naše podvědomí moc dobře ví, že nám nic nehrozí. Je to vlastně taková horská dráha pro dospělé. Dostaneme ten opojný koktejl emocí, cítíme se neuvěřitelně naživu, ale přitom jsme naprosto v bezpečí. Je to strach na dálkové ovládání, který můžeme kdykoliv vypnout.

 

Temný manuál pro přežití

Tady se dostáváme k docela mrazivému faktu. Věděli jste, že obrovskou část publika true crime a drsných kriminálek tvoří ženy? Není to náhoda a už vůbec to neznamená, že by byly krvežíznivější. Evoluční psychologie to vysvětluje jako podvědomý trénink na nejhorší. Ženy se v reálném světě přirozeně cítí zranitelnější. Sledováním těchto pořadů si vlastně děláme mentální poznámky. Zkoumáme varovné signály (tzv. red flags) u agresorů, analyzujeme chyby obětí a v hlavě si neustále přehráváme: „Co bych v té situaci dělala já?“ Podvědomě tak hledáme návod, jak přežít. Dodává nám to pocit kontroly nad nevyzpytatelným světem.

Úleva, že jsme normální

Přiznejme si to nahlas – zlo nás fascinuje. Odjakživa. Lidé, kteří překročí absolutně všechna myslitelná společenská tabu a hranice lidskosti, v nás vzbuzují jakýsi zvrácený úžas. Sledování dokumentů o psychopatech nám umožňuje bezpečně nakouknout přes okraj té nejčernější propasti. A víte, co následuje hned potom? Obrovská úleva. Když vidíme, čeho všeho je schopný narušený jedinec, naše ego si oddechne: „Uf, jasně, občas mě štve šéf, ale tohle bych nikdy neudělal. Jsem vlastně úplně normální a dobrý člověk.“ Funguje to jako zrcadlo, ve kterém vypadáme o dost lépe.

Terapie spravedlností

Reálný svět kolem nás je často chaotický, nefér a plný nezodpovězených otázek. Dobří lidé trpí a zlí často uniknou. Ale krimi pořady? Ty nám dávají přesně to, co v realitě zoufale postrádáme – dokonalý řád. Ze změti krve, chaosu a tragédie nakonec detektivové poskládají jasný obraz. Dobro zvítězí, zlo je odhaleno a potrestáno. Dívat se na to, jak do sebe zapadne poslední dílek skládačky a vrah jde za mříže, funguje jako psychologický balzám. Uklidňuje nás to. Utvrzuje nás to v naději, že vesmírná rovnováha existuje a spravedlnost nakonec vždycky vyhraje.

Takže až na vás příště někdo bude nevěřícně zírat, že místo romantické komedie trávíte večer s Jeffreym Dahmerem nebo severskou detektivkou, buďte naprosto v klidu. Nemáte náběh na dráhu zločince. Jen si váš mozek potřebuje vyřešit hádanku, zkontrolovat, že svět je spravedlivý, a ujistit se, že vy byste do toho cizího auta prostě nikdy nenastoupili.

Související články

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*